Založit webové stránky nebo eShop

CHS Akibon a Furbel Céleste

Práce loveckých plemen

Ohaři

 

 

 

Jak ohaři pracují? (+ co znamená např. „vysoký nos“, „vystavování“, „postupování“, „ustalování“, „přiznávání“ atd.)

Ohaři pracují s takzvaným vysokým nosem ,to znamená že při hledání nesou hlavu vždy nahoře,tím dokáží obsáhnout daleko větší pracovní prostor než jiná plemena psů.Na to navazuje jejich pohyb v terénu ,který by měl být daleký ,prostorný ,rychlý / v závislosti na plemenu / a elegantní.Další z typických vlastností ohařů je takzvané vystavení a postoupení.Zkusíme si definovat pojem vystavení,je to jakýkoli strnulý postoj směrem k ukrytému zvířeti,to znamená ,že nemusí mít nutně zvednutou jednu tlapku nahoře,většinou je to spíš přikrčení a ztuhnutí ve směru,následně pokud se vystavované zvíře cítí v nebezpečí ,začne opatrně odcházet a to je chvíle pro ohaře ,postupuje směrem za unikajícím zvířetem tak jak ho vede jeho nos,toto postupování je velmi opatrný pohyb aby nedošlo k předčasnému zrazení zvířete.Nutno je třeba ještě zmínit ,že ohař jako takový je primárně určen k lovu drobné pernaté zvěře,tedy v našich podmínkách je to Bažant.Pokud je pejsek tak šikovný ,že mu vystavená zvěř nevyletí a pořád s ní drží pachový kontakt,mluvíme o ustalování,laicky jde říci ,že vystavující pes se chová tak aby udržel bažanta na zemi co nejdéle.Poslední z pojmů se kterými se setkáme v souvislosti s ohaři je takzvané přiznávání,toto chování lze pozorovat u určitých plemen ohařů,a co to je?Představte si ohaře ,který vystavuje,o kus dál hledá jiný ohař a všimne si kolegy který je v postoji,zaujme úplně stejný postoj i když před ním nic není,tedy přiznává svému kolegovi ,který vystavuje zvěř.

 

Jak se liší práce ohařů od práce honičů?

Hlavní a zásadní rozdíl je v tom ,že honič pracuje na spárkaté zvěři / prase divoké,jelen /,naproti tomu ohař pracuje primárně na zvěři drobné / bažant,zajíc /.K tomu se dá ještě dodat ,že i ohař může dohledávat poraněnou zvěř spárkatou ,nebo vykonávat jinou netypickou činnost,ale to potom mluvíme jako o všestranném ohaři,a to je již nad rámec tohoto článku.Práce ohaře je převážně v poli v prostoru,který by měl být zazvěřen a jeho úkolem je tuto zvěř najít,vystavit a tím dát svému lovci šanci ulovit a poté přinést.Standartní prostor ohaře pro práci je pole s krytinou,tím myslíme zarostlé a případně remízky v kterých je pravděpodobnost nalézt zvěř.Honič pracuje převážně v lese.

 

Jak se od štěněte na svou loveckou práci připravují?

Malý ohař prochází takzvanou ohaří školkou,kdy se učí zpracovávát pachy svým nosem,zjištuje k čemu jej vlastně má a jak ho používat.Také se navyká na pro něj v budoucnu obvýklý druh zvěře,který bude jeho loveckým objektem.Pomalu jak roste a měsíce ubýhají , sílí zjištuje k čemu má běhy a jak jejich výkonost spojit se svým nosem,tady se začíná učit i spolupráci se svým vůdcem a jejich budoucí vzájemné pracovní disciplíně,velmi důležité pro budoucnost.Co se naučí v dospívání ,o pohybu v terénu,jak si naběhnout pod vítr a jak postupovat v poli v situaci kdy je v teplém pachu,to vše zužitkuje později v dospělosti.Tato příprava je velmi důležitá a u pejsků kteří ji z nějakého důvodu zanedbají ,je znatelně vidět určitá zaostalost,která se poměrně pracně dohání.

 

Jaké mívají přednosti a nedostatky? Na co se soustředit při jejich výchově (i nelovecké).

Přednosti ohaře jasně vyplývají z jeho šlechtění,bud jej používáme jako vytrvalého loveckého psa ,nebo jako sportovního společníka .Při obojí této činosti ocenujeme obrovskou vitalitu,vytrvalost a chut do práce jakéhokoliv druhu.Zkušený cvičitel ohaře nasměruje jeho aktivitu směrem k polním pracem,tím mu nabízí vybití při činosti ,která se mu líbí,pro ni byl přece stvořen.U této činosti musí pejsek používat nejen své rychlé tlapky ,ale i hlavu což jej vyčerpá daleko rychleji než monotoní pohyb.

Zde bych chtěl navázat,dostáváme k chybě při výchově,základní  názor je- musím ho utahat,za nějakou dobu zjistíte že jste mu jen zvedli fyzičku,druhý extrém,veme se do pole at se vylítá“a tím se učí pouze štvát zvěř,protože tam chybí zase přístup cvičitele ,ohař byl vyšlechtěn pro práci a k jako takovému je třeba přistupovat.Závěr zní,vyhledat zkušeného výcvikáře a pod jeho vedením pejska připravovat na budoucí dráhu,pokud tato dráha nebude lovecká,nenaplní nikdy pejsek své vnitřní nutkání.A i když bude šikovný ,pořád to nebude ono.

 

Tichá práce

První ohaři začali být používáni k lovu křepelek a koroptví, a to v době, kdy do módy přišlo střílení ptáků z brokovnic. K úkolům loveckého psa přibyla i povinnost zvíře najít a potichu na něj upozornit lovce.

Jak už bylo řečeno, ohaři na rozdíl od honičů zvěř neštvou, ale oznamují lovci její přítomnost typickým strnulým postojem, ve kterém nehybně vydrží tak dlouho, dokud je jejich pán neodvolá. Tato schopnost ale psům není vrozená, byla jim vštípena systematickým výcvikem a dále po generace upevňována.

Skupina ohařů se vyčlenila z honičů, ale ne přímo – vznikala postupně, přes různé přechodné typy. Například ze Španělska byl do Anglie dovezen španělský pes zvaný braco de punta, předchůdce anglického pointra. V jiné linii byli předky dnešních ohařů psi mající blízko k loveckým španělům – například bretaňský ohař. Jak uvádí Michal Císařovský v knize Pes, na britských ostrovech vznikla křížením těchto slídičů se španělským ohařem (spanish pointer) skupina setrů. V další linii probíhalo šlechtění směrem k retrívrům. Pro ohaře, kteří byli vyšlechtěni i pro vodní práce, zejména dohledávání zvěře v rákosí a její přinášení, se vžil název griffon. Dodnes se zachovalo několik plemen, u kterých není možné přesně rozlišit, jestli patří spíše mezi honiče, nebo už ohaře – jako například španělský ohař nebo portugalský ohař.

S pojmenováním ohař či ohařík se můžeme setkat už ve středověké „lovecké“ literatuře, nicméně nejednalo se ještě o moderní stavěcí psy, jak je známe dnes. Jednotlivá plemena ohařů se vymezila až ve druhé polovině 19. století. V té době se ve střední Evropě cílevědomě snižovaly stavy velké zvěře a vybíjely se velké šelmy. Současně docházelo k rozvoji chovu drobné zvěře – zajíců, bažantů a koroptví. Tak vznikla i poptávka po loveckých psech nového typu. Ti se od svých předchůdců lišili zejména způsobem práce při lovu: starší honiči a španělé zvěř označovali štěkáním nebo štvaním, na rozdíl od nich ale „noví“ ohaři upozorňovali potichu – zaujetím typického strnulého postoje nebo usednutím (setři), popřípadě ulehnutím.

 

Někteří zástupci ohařů

 

Bretaňský ohař

Je nejmenší z ohařů. Patří mezi plemena, která mají blízko k původním španělům, čili slídičům. Představuje tedy přechodnou formu mezi slídiči a ohaři. Někdy je označován za jediného vystavujícího španěla na světě. Je nejznámější z francouzských ohařů, má výborný nos, dobře hledá, spontánně vystavuje a dobře se cvičí.

 

Anglický setr

Původně setři naháněli drobnou pernatou zvěř do sítí. Pracovali tak, že na zvěř upozorňovali sednutím (anglicky to set, odtud jméno setter). Tento pes patří mezi nejelegantnější plemena a své příznivce si našel nejen na britských ostrovech, ale i na evropském kontinentě.

 

Český fousek

Tento přátelský pes patří mezi naše národní plemena a je typickým zástupcem hrubosrstých ohařů. Ti jsou díky své srsti odolnější než psi krátkosrstí. Bývá využíván jako všestranný lovecký pes v lese, poli i při vodních pracích. Je inteligentní a dobře ovladatelný.

 

Maďarský ohař krátkosrstý (vižla)

Je inteligentní, s jemnou, ale činorodou povahou a navíc velmi pohledný. Přestože má skvělé lovecké vlohy, může být i milým domácím mazlíčkem, ale potřebuje hodně pohybu. Toto maďarské národní plemeno má exotické předky – říká se, že jsou mezi nimi i turecký žlutý lovecký pes a transylvánský honič.

 

Čím vynikají?

Dokážou rychle a systematicky hledat zvěř takzvaně vysokým nosem (při hledání se jen málo zajímají o stopy). Když zvěř ucítí, strnou – říká se, že vystavují. Bez  povelu nesmějí zvěř pronásledovat, mohou pouze dohledat zvěř na povel. Pak ji musí přinést a odevzdat svému pánovi.

 

 

Hlavní plemena ohařů - s těmito plemeny se u nás  běžně můžeme setkat:

angličtí

  • pointer
  • anglický setr
  • irský setr,červený a červenobílý
  • gordonsetr

kontinentální

  • německý krátkosrstý, dlouhosrstý a drátosrstý ohař
  • münsterlandský ohař malý a velký
  • výmarský ohař krátkosrstý a dlouhosrstý
  • slovenský ohař hrubosrstý
  • maďarský ohař krátkosrstý a drátosrstý
  • český fousek
  • pudlpointer
  • bretaňský ohař
  • auvergneský ohař
  • saint-germainský ohař
  • italský ohař
  • italský spinone

 

 

 

Norníci

Jak už jsme se dozvěděli z kapitoly věnované honičům, patřila k oblíbeným loveckým disciplínám také štvanice na lišku. Jak takový lov probíhá? Smečka honičů štve prchající zvíře, které se snaží uniknout z dosahu smrtících psích zubů. Běžící psy následují jezdci na koních, kteří sledují, jak znavené lišce pomalu ale jistě docházejí síly. Už se zdá, že je o jejím osudu rozhodnuto, když tu se najednou psi zarazí a začnou zmateně pobíhat kolem místa, kde zvíře náhle zmizelo. Když jezdci na koních psy dostihnou, zjistí, že liška vběhla do spásného úkrytu – do nory. Pro takový případ existuje jediný psí profík, díky kterému mohou lovci dosáhnout kýženého úlovku. Je to specialista-norník.

 

Otázky:

 

1.      K lovu kterých zvířat se norníci používají?

 

Zvířata ,která označujeme podle našeho mysliveckého zákona jako škodná zvěř srstnatá,to je Liška a Jezevec,se převážně přes den ukrývají pod zemí v takzvaných norách.Často jsou dlouhé i několik stovek metrů a mají podobu několika patrového hradu,budují je celé generace.V našich podmínkách jsou to  tyto dva hlavní druhy   ,obě tyto šelmy jsou tělesně velmi zdatné a i pod zemí v omezeném prostoru mají navrch,rozhodně se nedá říci ,že by to pro psa byla jednostranná záležitost.Čili používáme je k lovu Lišky a Jezevce,Liška se loví celoročně,Jezevec má dobu hájení ,určenou zákonem,s vyjímkou na takzvanné koroptví oblasti kde je loven celoročně.

2.      Co pes-norník v noře dělá – co je jeho úkolem? (a do jaké míry je jeho práce v noře nebezpečná?)

Práce norníka je hlavně náročná po fyzické stránce,velmi omezený prostor,špatně se tam dýchá a absolutní tma,proto se musí spolehnout na čich a vrozené istinkty.Do toho na něj čeká protivník ,který je v norách jako doma a to je vražedná kombinace.Primárním úkolem norníka je vyhnat Lišku z nory na povrch a tím dát lovci šanci na úspěšný odlov,vypadá to velmi jednoduše ,ovšem realita je výrazně odlišná.Na pejska číhá vícero nebezpečí ,z kterých je ten přirozený nepřítel to poslední,může zabloudit,může se zaseknout v ohybu nory,udusit a když to všechno překoná potká nepřítele ,který vyrostl v divočině a určitě není žádný začátečník.A jak ho chcete z nory široké 25 centimetrů vytlačit??Jedině dobrým norníkem.

3.      Jaké povahové vlastnosti musí mít dobrý norník?

Dobrý norník je paličatý,ostrý,odvážný a sebevědomý,také fyzické proporce hrají roli,menší pejsek je obratnější v noře.Pes ,který noruje pod zemí nemůže čekat na pokyny vůdce musí si poradit sám,pokud to neumí,může přijít o život,samozřejmě vůdce udělá vše proto aby se tak nestalo a průběh kopání pro jeho záchranu  je často legendární,vše pro našeho psího odborníka,jen ne vždy bohužel úspěšně ,toto psí povolání je asi nejvíce rizikové.Když budeme mluvit o paličatosti všem se nám určitě vybaví jezevčík ,který je tím pověstný ,ale ani teriéři nezůstávají pozadu.Určitě znáte i ostrost teriérů.to je také důležitá vlastnost v boji s podzemním nepřítelem.Dá se říci ,že jezevčíci jsou spíše vytrvalejší a opatrnější,zatímco teriéři bývají důraznější a rychlejší,potom záleží na tom ,kterého pejska majitel preferuje.

4.      Od jakého věku a jak se cvičí psi-norníci (seznámení s liškou a norou atd.)?

Pro svou budoucí dráhu norníka se chystá pejsek od útlého věku,v počátku tato příprava spočívá hlavně v pohybu v omezených prostorech ,umělá nora,ale i různé kanály a díry,které prolézá tak aby se naučil orientaci v tomto omezeném prostoru,nebál se tam vstoupit a cítil se v noře pak jako doma,velmi mu to v pozdějším věku pomůže v dalším výcviku.Seznámení s liškou nastává až tehdy když je pejsek vyspělý a to vždy za takzvanou přepážkou,kterou jsou od sebe liška a pes odděleni tak aby nedošlo ke kontaktu a zranění obou účastníků.Přepážka má přesně předepsán vzhled a tím se předchází zranění účastníků nácviku.Pes má tak možnost plně se seznámit s tím co jej v budoucím světě čeká a nabrat cenné zkušenosti.Tyto lišky pochází z umělého chovu ,který je kontrolován,očkován a opečováván.Maturita této přípravy se nazývá zkouškou z norování ,kde pejsek prokazuje svou připravenost k praxi.

5.      Jak probíhá přímo nácvik norování? (+ rozdíl mezi kontaktním a bezkontaktním nácvikem norování)

V České Republice je povoleno pouze bezkontaktní cvičné a soutěžní norování,kontaktní norování je u nás zakázáno zákonem.Tedy u nás pouze bezkontaktní,tento nácvik se provádí na takzvané umělé noře.Při bezkontaktním norování nepřijde nikdy pes a liška do vzájemného kontaktu,uvádím liška ,protože u nás je na nácvik povolena pouze liška.Při kontaktu jde pejsek takzvaně naostro a zde pak hrozí zranění jak pejska tak lišky,proto je zakázáno.S tímto způsobem nácviku se můžeme setkat dodnes třeba na sousedním Slovensku,o tom který způsob nácviku norníka je vhodnější se vedou ostré polemiky.

6.      Jak vypadá umělá nora?

Tvar umělé nory je standartizován,její tvar je tvarem velkého písmene U ,vnitřní rozměr je 18 x 20 cm a to není opravdu mnoho,nora je zhotovena z betonu a vrchní krycí deska je otevírací a je zhotovena z dřevěných desek.Její tvar je udělán tak ,aby se co nejvíce přibližoval přírodním podmínkám,obsahuje dva kotle,komín a je členěna i do hloubky.

7.      + Co znamenají odborné termíny jako „doléhání“, „vsuk“, „kotel“ atd.

Pokud se budeme bavit o odborných termínech ,musíme začít takzvaným vsukem,to je vstup do nory ,její začátek,nazývaný odbornou terminologií,dále je přesmyk kdy nám nora klesá a zase stoupá v tupém úhlu,po rovném úseku následuje zatáčka doleva a první takzvanný průchozí kotel/ co je kotel,rozšířené místo kde se liška může otočit a slouží ke spánku nebo případně k výchově mládat / ,následně máme další rovný úsek,poté zatáčka vlevo a komín,což je mimoúrovnový sestup,bývalo to velmi nebezpečné místo když se norovalo naostro,liška tam byla ve výhodě.Po průchodu komínem máme další a poslední rovný úsek po kterém je konečný kotel,nebo chcete li ložnice.Tady bývá zavřená liška a pejsek tu provádí doléhací práci na zarážce.Pojem doléhání značí hlášení,štěkání kdy pejsek soustředěně vydává na ukryté zvíře a dává nám najevo kde se nachází,takový celkem běžný odborný výraz je „ ostrá doléhací práce na druhém kotli „

8.      Jaká úskalí při výchově představuje typická povaha norníka – resp. co je důležité nepodcenit, dodržet atd. (zejména pokud si lidé pořizují teriéry nebo jezevčíky jen jako společníky a mazlíčky)?

Norníci jako takoví jsou velmi oblíbenou skupinou psů chovaných k nejrůznejším účelům,lov,agility nebo jen domácí mazlíčci,vynikají příchylností k lidem,ale i tou známou paličatostí,při výchově je třeba dbát hlavně na důslednost,ale i přesto je život s těmito pejsky vše jen ne klidný,vynikají aktivitou a neustálou chutí něco podnikat a to až do vysokého věku.Jako mazlíčky je lze jen doporučit,jsou velmi přizpůsobiví a milí vůči rodině a myslím ,že po tolika generacích chovatelů kteří mají jen kladné zkušenosti s těmito pejsky by bylo nehezké mluvit o nějakých úskalích,,,,myslím že žádné nejsou....

...historie...

S prací norníků je historicky spjato hned několik plemen a skupin psů, u nichž se jejich specializace odráží přímo v pojmenování. Tak například jméno jezevčík napovídá, že původní povolání tohoto plemene má něco společného s lovem jezevců. Nebo foxteriér – jeho jméno vzniklo spojením dvou latinských slov označujících lišku (fox) a zemi (terra), v níž se liška ukrývá. Pro práci pod zemí byli ostatně šlechtěni teriéři (zemní psi) obecně. Za český ekvivalent slova teriér je možné považovat termín „jamník“ čili jamný pes. Tak byli původně česky pojmenováváni jezevčíci a vůbec psi, kteří pracovali v norách – či chcete-li v jámách.

Pro lov v norách se používali speciálně vycvičení psi už ve starověku. Tehdy byli pro tuto práci vybíráni ze skupiny nízkonohých honičů psi, kteří měli vhodné fyzické i povahové vlastnosti – byli dost malí na to, aby se do nory vešli, ale zároveň dost silní, aby se dokázali prohrabat a prodrat těsnými místy, a pak se nebojácně postavit ukrývajícímu se zvířeti, často většímu, než je pes sám. O takových specialistech se už na konci 2. století zmiňuje antický autor básně o lovu, nazvané Cynegetica, který popisuje psa „malého, drsného, křivonohého“.

 

 Hlavní plemena norníků

·         všechny varianty jezevčíků

·         jagdteriér

·         borderteriér

·         velšteriér

·         foxteriér hladkosrstý a hrubosrstý

·         lejklendteriér

·         český teriér

 

Čím vynikají

Mají silně vyvinutý lovecký pud, výborně se orientují v terénu, jsou ostří, samostatní, odolní, tvrdí. Rádi štvou zajíce, lišky, divoká prasata a také takzvanou spárkatou zvěř – štvaní srnčí zvěře je ale nežádoucí. Při sledování stopy se hlasitě projevují.

Někteří zástupci norníků

 

Jezevčík

Přestože původně byl jezevčík vyšlechtěn pro loveckou práci, je v současné době hlavně oblíbeným domácím mazlíčkem. Celkem existuje devět plemen jezevčíků. Ta jsou dána kombinací tří velikostních rázů (standardní, trpasličí, králičí) a tří typů srsti (hladkosrstý, dlouhosrstý, drsnosrstý). Kromě norování se jezevčíci využívají také k nahánění zvěře na povrchu.

 

Foxteriér

Jak už jeho jméno napovídá, původní profesí foxteriéra je vyhánění lišky z nory. Pracoval se smečkou rychlých a vytrvalých honičů foxhoundů, a proto jim musel fyzicky stačit. Tenhle přátelský, milý a nebojácný pes se ale stal i oblíbeným rodinným společníkem. U nás ho proslavila například kniha Karla Čapka: Dášeňka, čili život štěněte. Existují dvě plemena foxteriérů – hladkosrstí a drsnosrstí.

 

Český teriér

Ryze české plemeno český teriér bylo záměrně vyšlechtěno kynologem Františkem Horákem ze dvou plemen: skotského teriéra a sealyhamského teriéra. Cílem bylo mimo jiné získat vhodného psa pro norování. Plemeno bylo oficiálně uznáno FCI v roce 1963 a rozšířilo se do celého světa. Na rozdíl od jiných teriérů je toto plemeno mírnější, nemělo by být agresivní.

 

Velšteriér

Tento temperamentní pes byl po staletí chován v severním Walesu. Zde byl používán k lovu na lišku a jezevce. Velšteriéři byli používáni k lovu ve smíšených smečkách s vydraři, foxhoudy a jinými honiči. Je oblíbeným společníkem pro svou inteligenci a poslušnost, dokáže být skvělým parťákem hlavně pro děti.

 

 Jagterier

Jedno z mála loveckých plemen terierů kteří nevznikli na území Velké Británie,v doslovném překladu -Německý lovecký terirer-,cílem bylo vyšlechtit teriéra ,který by byl výrazně výkonější než stávající plemena norníků za jeho základ se pokládá pravděpodobný vznik z těchto plemen ,Foxterier,Welšterier a Lakelandterier,kde je pravda se již nedozvíme ovšem co víme ,je že se záměr povedl a jagterieři představují takový etalon výkonosti,i za cenu menšího zvládnutí těchto velmi aktivních pejsků.

 

Barváři

 

1.      Proč je při lovech s pomocí střelných zbraní i dnes tak důležitá práce barvářů?

Předem je třeba říci,že barvář je vysoce specializovaný lovecký pomocník a jako takový má své důležité místo dosud.Jejich práce je velmi ceněna,představme si odlov klasické zvěře jako je jelen,jedná se o zvlášt kvalitní loveckou trofej a lovec který vystřelí z nějakého důvodu netrefí komoru zvěře,zvěř odbíhá a vypadá to že je nenávratně ztracena a tady nastupuje barvář,disciplinovaný lovecký společník,který nemá jen za úkol najít trofej ,ale hlavně také ukončit zbytečné trápení poraněné zvěře tím že ji najde a umožní lovci zasadit ránu z milosti.Navazujeme tady na mysliveckou etiku a nepsaná pravidla lovu.A potom je práce barváře symfonie.

2.      Proč mají zvláštní postavení mezi loveckými psy (specializace na vysokou zvěř)?

Postavení těchto pejsků je jedinečné proto ,že jako jedna z mála skupin loveckých psů jsou tito šlechtěni generačně pouze k perfektní práci na stopě a to jak pobarvené tak nepobarvené,tímto si zachovávají vrozený klid tolik důležitý při práci na stopě.A proč hlavně vysoká zvěř?Ta je povážována ještě z feudálních dob za královskou,proto je tu důstojný  pes ,který je pro tuto činnost šlechtěn.Vrozeně jí barváři dávají přednost před zvěří jinou.Pracovat na barvě může spousta plemen loveckých psů,ale jen barvář dokáže zvedat/ vypracovat /  stopy staré několik dnů.A to jsou výkony hodné obdivu,proto to výsadní postavení.Barvář se dá použít i na dosled jiných druhů spárkaté zvěře,ale potom ztrácí svou výkonost na jelení zvěři,přestává jí dávat přednost, a jeho specializace trpí.

3.      Co všechno musí umět dobře vycvičený barvář?

Dobře vycvičený barvář musí spolehlivě pracovat na stopě zvěře,která po sobě zanechá často velmi málo pachových stop,většinou nebarví nebo velmi málo,tato stopa je často několik dní stará a  barvář ji musí vypracovat.Nároky na tuto práci jsou kladeny i na jeho vůdce,musí zachovávat klid a trpělivost,protože práce jeho pejska je pomalá a důsledná,k tomu se přidávají potíže v terénu ,který je často velmi náročný a tím činí dohledávku složitější.O barvářích a jejich dohledávkách se oprávněně vypráví legendy.Zkráceně se dá říci,že barvář nastupuje  na práci tam kde jiní pejsci selhali,proto vážený specialista.

4.      Jaké povahové vlastnosti jsou pro barváře typické?

Povahové rysy barvářských plemen jsou velmi typické a hlavně sympatické.A jaké vlastně jsou,,,.Vychází z generací jejich šlechtění a podstaty,jsou velmi přátelští,mírní,nekonflitní,poslušní ovšem vyzrávají až kolem třetího roku věku.Mezi jejich významné vlastnosti patří vždy klidná a pohodová nálada.Klid a soustředění je velmi důležitý pro kvalitní práci na barvě, k tomu se váže naprostá duševní vyrovnanost.Od přírody jsou poslušní,ale dokáží být ostří a důrazní při dohledávkách,ovšem ostří jinak než třeba terrieři,pouze  „ zaštěkávají.““Také jsou to velmi milí rodinní společníci.moje fenka Bavorského  barváře,kterou jsem měl,byla fantastická ve svém chování vůči rodině a vynikající společník při pochůzkách honitbou.Kdo jednou barváře měl ,vzpomíná na něj jen v dobrém a s láskou.

5.      Jak probíhá výcvik barváře a v čem spočívá jeho náročnost (do jaké míry je úspěch výcviku podmíněn vlohami psa a jeho přípravou)?

Výcvik Barváře je náročný na trpělivost a klidné chování ze strany vůdce,pejsek se vlastně učí jedinou věc-sledovat stopu zvěře v každé situaci.Učí se práci na nepobarvené stopě,v tom bude hlavní cíl jeho práce ,protože při dlouhých dohledávkách již zvěř většinou nebarví.Druhý důvod je ten ,že pejsek který ochutná pobarvenou stopu ,ne vždy  při pozdější práci preferuje nepobarvenou,a to není žádoucí.Jeho rodové vlohy mu v nácviku velmi pomáhají,barváři nejsou zkaženi chovem a zachovávají si plný genetický potenciál,vhodný pro jejich práci.Začíná se na  relativně čerstvých stopách a postupně se pracuje na starších a starších stopách ,ale již ted později během nácviku,chodí pouze na cvičné stopě jelení zvěře ta bude v budoucnu jeho přednostní.Velmi důležité je naučit jej takzvaně držet pachovou dráhu ,která byla cvičně vytvořena a nevšímat si během práce jiných podnětů,čili naprosté soustředění.Později stejně pro úspěšnou a kvalitní práci na nepobarvené stopě musí pejsek na konci výcviku začít pracovat i v praxi a postupně tak získávat zkušenosti ,které v kombinaci s kvalitním výcvikem dělají barváře barvářem.

6.      Jak se při výcviku používají tzv. barvářské dřeváky a proč?

Pro nácvik barvářů se používají dva druhy pomůcek,první je tazvaný kolovrátek,vlastně trakař na jehož kole jsou upevněny jelení běhy,trakař tlačíme před sebou  a takto tímto zařízením zakládáme cvičnou nepobarvenou stopu.Jako nevýhoda se uvádí pachová stopa kladeče,proto vznikla druhá pomůcka,barvářské sandály.Jednoduše řečeno jde o dřevěné podrážky do kterých jsou zase upevněny jelení běhy,ale přivazují se řemínky přímo na obuv,výhoda tohoto zařízení je hlavně v tom ,že kladeč stopy zajištuje plný otisk běhu i s jeho pachovou stopou do terénu během kladení stopní dráhy, vyžaduje to určitou zkušenost,protože není jednoduché po těchto dřevácích chodit.Pach kladeče je zde také přítomen,ovšem ne v takové míře jako v prvním případě.Čili je snaha zajistit pejskovi během nácviku co nejrealističtější podmínky,z těchto důvodů je výcvik barváře poměrně náročný.

7.      Jaký je rozdíl v práci na čerstvé a tzv. studené nebo pobarvené stopě ?

Řekneme si něco o rozdílech práce na pobarvené a nepobarvené stopě.Pobarvená stopa dává jiný pach v závislosti na jejím stáří,čili čerstvě pobarvená má pro psí nos jiný výraz než barva stará třeba 15 hodin,ale tento typ stopy zvedají po náležitém výcviku i jiná plemena loveckých psů a také se přezkušují na takzvané :Barvářské Zkoušce : .Barvář jako takový může samozřejmě tuto akci absolvovat,ale není to jeho těžiště výkonosti.Jeho práce se hodnotí na Pb-předběžná zkouška barvářů a vyžší třída je Ihb nebo také individuální zkouška barváře.Na Pb má barvář nepobarvenou stopu jelení zvěře,cvičně založenou ,starou sice od 5 hodin výše,ovšem bez barvy a to je významný rozdíl proti barvářským zkouškám,zato Ihb se již svým provedením velmi blíží praxi.Platí ,ale že bez náležité možnosti pracovat v praxi se z pejska stejně virtuos nestane,proto možná ta relativní malá rozšířenost barváře.

 

...historie

Výraz „barvení“ používali pro krvácení i staročeští lovci. Pro sledování krvavé stopy se cvičili psi už před mnoha staletími. Používali se k tomu psi, kteří byli „původním povoláním“ honiči – pro práci barváře se ale museli naučit novým dovednostem.

Původně byli pro práci na stopě používáni psi, kteří pracovali na řemeni (říkalo se jim také vodiči) a potichu vedli lovce na místo, kde se ukrývala zvěř. Nedostávali se do přímého kontaktu s lovenou zvěří, ale připravovali práci pro honiče. Uvádí se, že první vodiči se začali používat už za vlády Karla Velikého, to znamená na přelomu 8. a 9. století. Z honičů se pro práci vodičů vybírali psi s klidnou a rozvážnou povahou, ne příliš hlasití, se silným tělem a širokým nosem.

Výcvik psa a jeho spolupráce s lovcem se během staletí stále zdokonalovala. Naučit psa dokonale požadovaným dovednostem trvalo několik let. Výchova barváře byla náročná i pro lovce samotného, který se musel naučit kromě správného ovládání psa také stopařské dovednosti. Ve středověku byl myslivec-stopař velmi vysoko ceněn.

S počátkem používání střelných zbraní se změnily i metody lovecké práce se psem. Nebylo potřeba zvěř vystopovat ještě před lovem a označit místo jejího úkrytu, ale psi se začali používat spíše k dohledávání zvěře postřelené. „Ke slovu“ tak opět přišli hlasitější psi, pracující na volno, jejichž úkolem bylo zraněnou zvěř zadržet do příchodu lovce.

Dlouho nebyla mezi barváři rozlišována jednotlivá plemena. Počátkem 19. století došlo ke všeobecnému útlumu lovectví a řada takzvaných loveckých dvorů v Evropě byla rozpuštěna. Zachoval se ale lovecký dvůr v Hannoveru, kde byly dále udržovány a rozvíjeny metody výcviku barvářů. Tady spatřilo světlo světa i plemeno hannoverský barvář a později i bavorský horský barvář.

Jako barváři ale mohou pracovat i jiná lovecká plemena, hlavně nízkonozí honiči nadaní výbornými čichovými schopnostmi, jako například baseti či bloodhoundi.

 

Někteří zástupci barvářů

 

Hannoverský barvář

Svým vzhledem a schopnostmi je v podstatě pravzorem původního honiče, který do Evropy přišel už s Kelty. Je to poměrně klidný, vyrovnaný a vytrvalý pes, který umí výborně spolupracovat se svým vůdcem. Je to skvělý stopař. Celosvětově patří k vzácným plemenům, u nás však má jeho chov a lovecké využití dlouhou tradici.

 

Bavorský horský barvář

Lehčí forma barváře, vyšlechtěná pro práci v náročnějších terénech, zejména v podmínkách bavorsko-tyrolských Alp. Nachází uplatnění zejména v horských loveckých revírech. Je temperamentnější než hannoverský barvář, nebojácný a učenlivý.

 

Anglický bloodhound

Známý je i pod jménem svatohubertský pes, podle legendy byl vyšlechtěn mnichy v klášteře sv. Huberta v Belgii. Je považován za psa s nejlepším čichem ze všech plemen. Tento perfektní stopař je použitelný i ke stopování lidí. Má mírnou, laskavou, neagresivní povahu, může být ideálním rodinným psem.

 

 

Slídiči,

 

  1. pro lov jakých druhů zvěře se slídiči používají?

Použití slídičů je v našich podmínkách lovu poměrně všestranné,používají se na lov zvěře drobné,s úspěchem pracují na nahánkách na černou zvěř a v neposlední řadě se uplatnují při pobarvených dosledech.I přesto vše řečené je jejich těžiště práce na drobné zvěři pernaté a omezeně se dají použít i k lovu zvěře zaječí,dříve se s nimi chodilo i na králíky ,ovšem ti již z naší přírody díky nemocem téměř vymizeli.Velmi se uplatnují při práci v náročných terénech na bažantí zvěři,kdy svou pečlivostí a menším vzrůstem spolehlivě prorážejí terén,husté křoviny,traviny, hlasitě vyhání zvěř a  dává tak lovci šanci ulovit.

  1. Co znamená, když se říká, že slídiči pracují „pod flintou?“

Výraz práce pod flintou se nevztahuje pouze k slídičům,ale u nich znamená jejich typické kratší hledání a držení se v dostřelu brokovnice,znám kokříka ,který má hledání ve stylu trialového ohaře,tedy daleké a prostorné ,jen nevystavuje.Tato prostornost je také žádána,jde o to aby pejsek zabral co největší prostor.Ted si trošku odporujeme při debatě o práci slídičů,ale podívejme se na to tak ,že plemen slídičů je více a každý je vhodnější na jiný druh práce loveckého psa,máme mezi nimi i specialisty na vodní práci.

 

  1. Jak slídič pracuje, resp. co znamená slídění a co nahánění z houštin?

Slídič by měl pracovat rychle ,chtivě a doslova projíždět terénem při ,kterém je patrna jeho největší přednost a tou je menší výška ve srovnání s ohařem,čili tam kde by byl ohař pomalejší nebo neobratný,hustý terén,křoviny tak všude tam je slídič výkonější a tento styl práce se nazývá slídění.Slídí po stopách zvěře,odtud tento název.Co je to nahánění z houštin?Představme si situaci,jsme na lovu a před námi je velmi hustá smrková houština,lovec do ní určitě nepůjde,jednak by přes ni prošel velmi obtížně a jednak by nemohl použít zbran,tedy je mu takový lov na nic,protože nedokáže lovenou zvěř z houští dostat ven a tady nastupuje malý šikovný psí společník ,který razantně proniká křovinou a svou dynamickou chutí spojenou s hlášením vyhání zvěř ven z houští a dává tím lovci šanci ulovit.A toto je nahánění,,,,

 

  1. Kde všude pracují? (i ve vodě?)

Použití slídičů je velmi široké,odvádějí vynikající práci v poli,kde prokazují svou prostornost ,prohledávají   s velkou chutí remízky,slídí v travinách..A v  lese tam jim práce vyloženě sedí,pronikat houštinami to je jejich,milují husté porosty .Při těchto pracech by vždy měli hlasitě sledovat teplou stopu zvěře a tím dát lovci najevo ,že zvěř  je před nimi.Samostatnou kapitolou je jejich práce na vodě,v rákosí a v bahnitém porostu kde díky své delší srsti odvádějí velmi prospěšnou práci.Neprochladnou tak rychle jako krátkosrstá plemena,vodní práce jim sedí.

 

  1. Jak se liší práce slídičů např. od ohařů a honičů?

Rozdíly mezi těmito skupinami určitě nějaké jsou,pokud srovnáme slídiče a honiče,tak honič by měl pracovat vždy na mnohem větší vzdálenosti,také je paličatější a rychlejší,slídič ,pokud pracuje stylem honiče,tak vždy na kratší vzdálenosti/teoreticky / a je i poslušnější -čili drží lépe kontakt s vůdcem.Srovnání ohaře a slídiče již není tak jednoduché,pokud se podíváme na zkušební řády ,zjistíme že spousta disciplín je dle zkouškového řádu velmi podobná jak pro ohaře tak pro slídiče,tedy je na ně kladena vysoká náročnost.Podstatný rozdíl je ve způsobu práce,v jeho vzdálenostech ,po ohaři se vyžaduje větší pracovní záběr než od slídiče.Jednoduše řečeno jediný podstatný rozdíl je v tom že ohař musí vystavovat,zatímco slídič nikoli,od něj se vyžaduje hlasitost na teplé stopě.

 

  1. Jakým způsobem se cvičí?

Výcvik slídičů se odvíjí převážně od vrozené vlohy daného pejska,která se správným výcvikem rozvíjí.Tento výcvik je náročnější na čas,protože tato plemena zrají později a tím se vyvíjí i jejich psychická zralost a od toho se odvíjí postup při výcviku,dá se říci  že co nemá vrozeno ,to se velmi obtížně nacvičuje.Dnes se již tak často na zkouškách a v praxi zástupci slídičů nevidí,v dnešních podmínkách se k oblíbenějším na lovu řadí německý křepelák.Přesto jsou vidět i pracující  kokříci,dříve častý jev ,znám jednoho,který ve svých výkonech jen postupuje podle svého životního zrání,super hledání,je hlasitý ,perfektně nahání a ještě pracuje na dohledávkách,Benji je opravdu šikovný.

  1. Jaké mívají povahové vlastnosti?

Povaha této skupiny pejsků je typická, trošku paličatá,ale velmi milá,jsou to vynikající rodinní společníci,vynikají příchylností k rodině,chutí k aktivitě jakéhokoli druhu a velmi je zajímá každý pach zvěře ,který mohou prověřit.Takže naprosto nagresívní,snášenliví a příjemní společníci.Hlavně jsou to osobnosti!!

 

 

Historie...

Původně, ještě v dobách středověkých lovů, pracovali slídiči, kterým se na britských ostrovech začalo říkat španělé, společně s honiči při štvanicích. Jejich úkolem bylo nalézt zvěř, kterou pak štvali honiči. Díky zdokonalování střelných zbraní se mohli postupně stále více specializovat na svou práci slídiče. Ke slovu přišli zejména během 19. století, a to v souvislosti s tím, jak se měnil způsob lovu pernaté zvěře (bažantů, křepelek a podobně). Ta byla původně lovena zachytáváním do sítí. Později, když se začaly k jejímu lovu používat střelné zbraně, měli v popisu práce vypíchnout čili vyplašit zvěř před lovcem, se kterým byli stále v blízkém kontaktu. Když pták vzlétl, lovec ho střelil.

 

Hlavní plemena slídičů

  • anglický kokršpaněl
  • americký kokršpaněl
  • anglický špringršpaněl
  • velššpringršpaněl
  • Clumber španěl
  • německý křepelák
  • Sussex španěl
  • field španěl

            americký vodní španěl

 

Čím vynikají

Slídiči mají výborný čich a jsou to i šikovní stopaři. Díky své nízké postavě snadno proniknou i hustým křovím. Jsou rychlí a obratní, poslušní a ovladatelní. Většinou milují vodu.

 

BOX3:

Někteří zástupci slídičů

 

Anglický kokršpaněl

Kromě své lovecké profese je tento inteligentní a hravý pes oblíbeným domácím mazlíčkem. V Čechách se objevil na počátku 20. století a hned od počátku si svými loveckými schopnostmi i atraktivním vzhledem získával mnoho příznivců. V polovině minulého století patřil vedle jezevčíků a ohařů k nejpočetnějším loveckým plemenům u nás. Dnes se stává stále více společenským a výstavním psem.

 

Velššpringršpaněl

Energický a pracovitý středně velký pes, který vyniká svou optimistickou a poslušností. Podobně jako anglický kokršpaněl je dobrým rodinným společníkem. Může být poněkud hlučný. Své jméno dostal podle toho, že první zmínka o něm pochází z Walesu. Jeho původ je odvozován od starých bretaňských dlouhosrstých ohařů.

 

Německý křepelák

Patří k nejstarším a nejpůvodnějším slídičům evropského kontinentu. Jak už jeho jméno říká, byl vyšlechtěn v Německu – z původního německého slídiče a anglických španělů. Jeho specializací byl lov lišek a zajíců. Je oblíbený především v zemi svého původu  .

 

 

Honiči

(jaké jsou nejzákladnější „disciplíny“ a cíl jejich práce – co a proč dělají, jaká je jejich úloha při lovu?)---

Práce honičů patří k nejstarším činostem loveckých psů jako takových.Primárně jsou určeni k práci na spárkaté zvěři,v našich podmínkách převažuje práce na černé zvěři,ovšem může se to lišit podle toho jak jsou v ,kterém státě odlišné podmínky k lovu ,nebo způsoby využití honičů. Ve střední evropě není obvyklé použití honičů ve smečce jak se děje třeba ve Francii nebo Velké Británii,také používáme odlišná plemena.Pro svou práci nacházejí tito rychlí pejsci ideální podmínky v lesních komplexech,které u nás zrovna nepřevažují,ovšem díky narůstajícím stavům černé zvěře nacházejí plemena honičů v ČR čím dál větší uplatnění.V podmínkách ČR se používají honiči pro dvě primární úlohy:za prvé pracují na organizovaných lovech -nahánkách- kde je jejich úkolem vytlačit lovený druh zvěře z hustých houštin tak ,aby měli lovci šanci zvěř ulovit ,čili vlastně pronásleduje dané zvíře a nutí jej opustit kryt lesa.Tady pramení určitá neochota plemen honičů opustit stopu zvěře,markantně tento jev znají hlavně majitelé bíglů.Pracovní dosah dobrého honiče je velmi velký.Za druhé pracují při dohledávkách poraněných kusů zvěře během lovu a po lovu.Čili jinak řečeno ,honič je stopař na dlouhé vzdálenosti,musí být rychlý,mrštný a vytrvalý proto je většina honičů atletické postavy.Použití honičů v praxi je poměrně široké a dnes se jeví jako velmi perspektivní.

 

  1. Jak honiči pracují?

 

  1. Jak probíhá jejich výchova a výcvik? (co se učí nejdříve, co později... jakým způsobem… v jakém věku...)

Výcvik honiče je vlastně výchova pro budoucí činost,nejedná se o výcvik jako takový

,ale spíše nabývání zkušeností.Tito pejsci nejsou zrovna vzor poslušnosti,ale kdyby byli nedokázali by držet stopu a řešit cestou situace do kterých se dostanou,nemohou čekat na vůdce ,který je často velmi daleko aby jim sdělil jak dál,,.Nácvik pro budoucí činost začíná kolem 4 měsíce,kdy se štěnata seznamují s pachem zvěře ,který se stane v budoucnu jejich stěžejním typem lovené zvěře.K tomuto způsobu výcviku je třeba mít přístup do dostatečných prostor,protože už od štěnat jsou velmi rychlí a aktivní,terénu  pro nácvik  potřebují opravdu hodně a plně jej využívají.Primárně se v začátcích štěnátka seznamují s pachovou stopní  dráhou,napřed uměle založenou  ,která se zakládá povětšinou za pomoci běhů nebo deky/kůže/ ze spárkaté zvěře,posléze se využívá i přirozená stopa a později když jsou starší trénují své schopnosti na takzvaných výcvikových obůrkách,tady již tváří v tvář černé, kde je příprava ovšem vedena tak ,aby nedošlo ke zranění a to jak pejsků tak divočáka.Pokud by se mělo doporučit tak pro méně zkušené vůdce a cvičitele může být zástupce honičů oříšek,ale pokud se výcvik povede získáváme vynikajícího loveckého společníka,který je obdivován odborným okolím,a vždy je při lovu ceněn jen kvalitní pomocník.

 

  1. Jaké povahové vlastnosti by měl mít ideální honič? (jaké bývají jejich přednosti a nedostatky)

Povaha těchto  pejsků se dá charakterizovat jednoznačně,paličatí,špatně zvladatelní,velmi rychlí,teda většina a  úporně se držící svého,ovšem i výborní rodinní  společníci.Ale pozor přátelé to není pohana to je dobrý honič,bez těchto a jim podobných vlastností by nebyl honič honičem.Nedá se pevně specifikovat přednost a zápor typické povahy honičů,co pro jednoho je ideál ,to pro druhého může být velmi špatné.Myslím že nejlépe to znají majitelé bíglů.Ovšem platí ,že dobrý honící pes je prostorný rychlý a ostrý,ale tato ostrost je trošku jiná než ji známe od jiných plemen,honič pokud chce přežít nesmí jít na kontakt,tedy tělo na tělo.Jinak řečeno,když ho budu používat k lovu,kde má možnost dostatečného vybití,budu maximálně spokojen a je to pro mě ten nejlepší pes.To jsou klady a ted zápory.Negativa jsou již výše zminované,pokud jej máme jako rodinného společníka tak musíme počítat s tím ,že nám občas uteče po stopě,nedělá to naschvál ,jen naplnuje své nutkání ,které má geneticky dané.Pokud tyto úlety dokážeme řešit či přetrpět,máme doma výborného společníka a to díky vrozenému smečkovému chovaní,které je honičům vlastní.

 

  1. Čím to je, že plemena, která vynikají jako honiči, jsou na první pohled tak rozdílná (vizuálně)? Předurčuje jejich vzhled nějakým způsobem jejich specializaci?

Předem je třeba zmínit zákonnou úpravu pro lov s honiči v ČR,která povoluje pro využití k lovu max.55 cm kohoutkové výšky,toto je dáno tím ,že u nás lovíme převážně v hustých houštinách a tady je menší pes obratnější a rychlejší.Proto jsou zástupci plemen honičů poměrně rozdílní,je to typem krajiny v které pracují a ,která měla vliv na jejich vývoj a následné šlechtění.Dá se říci , že jejích velikost je od 40 do 70 cm v kohoutku,Kopov nebo Baset patří k menším,naproti  tomu třeba Porcelane nebo velký modrý Gaskonský honič mají velikost ohaře.Čili většina plemen se vyvíjela dle daných podmínek určité krajové lokality,v horách byli výkonější menší lehčí psi a v lesních komplexech naopak psi větší a silnější, a díky tomu patří plemena honičů / někde nazývané taky brakýři,pozor neplést s výrazem Bracco,to je pojem pro ohaře /mezi nejstarší plemena.A proto se setkáváme jak s honiči nízkonohými tak s vysokonohými.

 

 

Základní instinkt

Každý pes je ve své nejzákladnější přirozenosti lovcem. Tohoto jeho umění začali brzy využívat i lidé, a tak se i díky psovi mohli kvalitněji nasytit, snadněji přežít a lépe se vyvíjet. Člověk a jeho lovecký pes se tak stali nerozlučnou dvojicí, poskytující si vzájemné služby už po desítky tisíc let.

Smečky divokých psů pomáhaly ulovit kořist už pravěkým lovcům. Archeologům se podařilo objevit v blízkosti lidských obydlí kosti psích prapředků staré více než deset tisíc let. Také v Čechách byly nalezeny pozůstatky psů, kteří tu pobíhali už v době bronzové, tedy zhruba před šesti tisíci lety. Jak asi takový pravěká lovecká akce se psy vypadala? Nejpřirozenějším způsobem lovu je pro psa štvaní. Můžeme si tak tedy představovat tlupy pravěkých lovců, kteří následují své divoké psí pomocníky a poté, co psi svou oběť uštvou, se přiživují na jejich kořisti.

 

Pomocníci nejstarších nimrodů

Později, když se člověk stal pastevcem a zemědělcem, našel pro psa i další způsoby jeho využití. Společný lov však zůstal jejich strategickou činností a lidé brzy přišli na to, jak tyto skvělé lovecké vlastnosti u psa dále zušlechťovat, tříbit a přizpůsobovat svým požadavkům. Tak postupem času spatřili světlo světa různí lovečtí specialisté – honiči, ohaři, barváři, jezevčíci, teriéři, slídiči, vodní psi a další odborníci.

Honiči byli lovcům užiteční zejména svou schopností sledovat pachovou stopu zvířete, a to hlavně v době před vynálezem střelných zbraní. Velký rozkvět jejich chov zaznamenal zejména ve středověku. Na šlechtických dvorech byly chovány smečky loveckých psů, mezi nimiž patřilo honičům významné místo. Ze skupiny nejstarších honičů se později vydělili chrti, kteří jsou schopni se při štvaní zvěře orientovat svým zrakem.

Mezi honiče se dnes řadí více než šedesát jednotlivých plemen. Řada z nich patří mezi plemena starobylá, jejichž počátky je možné vystopovat až ke starým Keltům, kteří byli velice úspěšnými chovateli psů a přiváděli je s sebou na území, které osídlovali a jež se rozkládalo od Balkánu přes střední Evropu včetně Čech dále do Evropy západní.

 

Parforsní hony

Na počátku 17. století se stala ve Francii a později v Anglii módní záležitostí takzvaná francouzská štvanice neboli parforsní hon, jehož součástí jsou složité ceremoniály. Tento způsob lovu však není vynálezem francouzské šlechty, ale navazuje už na starověké, antické pojetí lovu, praktikované Římany a před nimi asi již Etrusky. „Par force de chiens“, čili francouzsky „lov silou psů“ byl vysoce organizovanou štvanicí, při níž bylo nutné dodržovat přesně stanovená pravidla. Šlechtici na koních ve volném terénu sledovali vystopovaného nebo předem odchyceného a vypuštěného jelena prchajícího před psí smečkou, s cílem ho zcela vyčerpat a neschopného dalšího unikání zabít tesákem, nebo v pozdějších letech jen vyčerpat tak, že již nebyl schopný dalšího útěku a pak jej vrátit zpět do jeho původního prostředí. Smyslem této akce však nebylo ani tak lovení zvěře, ale spíše zábava, kterou si při lovu jeho účastníci – jezdci na koních užívali. Jednalo se tedy především o společenskou událost. S tím, jak ve francouzské a anglické krajině ubývalo jelení zvěře, začal převažovat lov lišek a s tím se vytvářela nová plemena psů, parforsních honičů. Specialisty na štvaní lišek jsou angličtí foxhoundi, kteří vynikají vytrvalostí a výbornou fyzickou kondicí. Lov lišek štvaním byl v roce 2002 zakázán ve Skotsku a následně v roce 2005 ve Velké Británii. Není povolen ani ve Španělsku, Belgii, Německu, Švédsku, Dánsku, Finsku a Norsko, naopak provozuje se ve Francii a Itálii. I Čechy se mohou „pochlubit“ tradicí parforsních honů, dokládá to například název pražského ostrova Štvanice, kde se pořádaly tyto hony v dřevěném amfiteátru v druhé polovině 18. století. O století později byla tradice parforsních honů obnovena šlechtici na Pardubicku, sjížděla se sem rakousko-uherská honorace ze širokého okolí, včetně císaře Františka Josefa I.

 

Někteří zástupci honičů

 

Anglický foxhound

Toto starobylé plemeno bylo pro práci honiče využíváno už ve středověku. Loví ve smečkách a vyniká výborným čichem. Jak už napovídá jeho jméno, ve své domovině – Anglii – byl využíván zejména k honu na lišku. Má silný lovecký instinkt a je to velice energický a aktivní pes. Foxhound je velký, silný a chytrý pes, který se nehodí do města, protože potřebuje hodně pohybu. Má silný hlas a bývá i dobrým hlídačem. Přesto se jedná o psa přátelského, neagresivního.

 

Štýrský brakýř

Patří mezi lehčí plemena honičů s odolnou hrubou srstí a vynikajícími loveckými vlastnostmi, využitelnými zejména v horách. Je rakouským národním plemenem a vznikl křížením hannoverského barváře a istrijského hrubosrstého honiče. Dokáže lovit a sledovat zvěř i v tom nejobtížnějším horském terénu. Je to vášnivý, velmi vytrvalý a hlasitý lovec, který spolehlivě pracuje na stopě. Přestože působí „přísně“, je to pes přátelský a nekonfliktní. Bývá používán k lovu a sledování a dohledávání poraněné černé zvěře (divokých prasat) a nahánění spárkaté zvěře (jelen, daněk, srnec a podobně). Je lehce cvičitelný a proto se hodí i pro začátečníky.

 

Baset

Mohutné krátkonohé plemeno je ve své současné podobě známo od poloviny19. století, jeho původ je ale určitě starší. Jeho předci pravděpodobně přišli do Velké Británie z Francie. Je to houževnatý pes s vysokým loveckým nasazením, lovící pomocí nosu, je obdařený smečkovým instinktem, má hluboký a melodický hlas. Používá se k nahánění zajíců, králíků a bažantů ve smečce. Při lovu dokáže pracovat s velkou vytrvalostí. Jeho povaha je mírná, nikdy nesmí být bázlivý nebo agresivní. Přestože vypadá smutně, je to pes veselý, přátelský a dobromyslný.

 

 

Starověká štvanice

O prastarých honičích se můžeme dočíst už ve starověkém spisu „Kynegetikos“, jehož autorem je starořecký filozof Xenofón (430-353 př. n. l.). Mimo jiné popisuje jejich způsob práce: „Někteří psi, chytnou-li stopu, jdou po ní beze vší známky, takže se ani nedá postřehnouti, že stopují, jiní pohybují se pouze slechy, prut nesou klidně; a naproti tomu jiní slechy sblíží a běží neustále po stopě s čelem zasmušile upjatým.“ A dále: „Jakmile se pes přiblíží k samému zajíci, musí to lovci dávat najevo tím, že kroky ještě zrychlí, a projevovat to svým vzrušením, hlavou, zrakem, změnou celé postavy, ohlížením dozadu, na strany a vpravdě již povznášejíce se v duchu a nesmírně se radujíce, že konečně jsou blízko zajíce. Musí pak jej pronásledovat usilovně bez ustání, s velkým hřmotem a štěkotem, ženouce se za zajícem všude; běžet musí za ním rychle a obratně, často s ním směr měníce a vydávajíce, jak se to patří.“

 

BOX 2:

Čím vynikají?

Honiči mají skvělý čich a silně vyvinutý lovecký pud, bývají to ostří psi. Dokážou se perfektně orientovat v terénu a vytrvale sledovat zvěř i na dlouhé vzdálenosti. Nalezení a sledování stopy ohlašují hlasitým štěkáním, které se liší podle toho, jestli se jedná o stopu zajíce, lišky, divočáka nebo jiného zvířete, či podle toho, jestli je zvíře již mrtvé. Umí jít i po staré stopě (krvavé i nekrvavé) zvěře spárkaté (srnec, jelen, daněk a podobně) – to ale vyžaduje náročnou přípravu. U nás je zakázáno používat honiče nad 50 cm výšky.

 

BOX 3:

Hlavní plemena honičů

Nízkonozí honiči:zástupci

{C}alpský jezevčíkovitý brakýř,anglický basset

{C}typická středoevropská plemena:zástupci

{C}štýrský brakýř

{C}slovenský kopov

Anglo- francouská plemena:zástupci

{C}bígl

{C}vendeeský baset,malý a velký

{C}Porcelane

{C}Foxhaund

{C}Modrý gaskonský honič,malý a velký

 

 

 

Retrívři, aportéři na suchu i ve vodě

 

 

 

  1. Pro jaký druh lovecké práce se retrívři používají? Resp. co znamená, když se říká, že pracují „po ráně“,

Pojem práce po ráně má kořeny na Britských ostrovech,angličané uznávají při lovu specialisty a když šli lovit tak používali ohaře /pointer,setr,/,který měl za úkol majít a vystavit/označit zvěř,tedy práce před výstřelem /poté lovec zvěř ulovil a po odlovu zvěř jiný pes přinesl.Z této skupiny psů,kteří fungovali jako specialisté na dohledávku se časem vyvinuli přinašeči ,nebo chcete li -retrívři.Retrívr tedy pracuje po výstřelu a jeho úkol je dohledat zhaslou zvěř a tu pak přinést.Proto mluvíme o specialistech a o jejich práci po výstřelu.Proto je řád pro posouzení retrívrů odlišně nastaven a primární roli v něm hrají aporty na různý způsob.

  1. Jak retrívr pracuje?

Způsob práce lovecké skupiny retrívrů,je poněkud odlišný,od běžných loveckých psích plemen, i když nejvíce se blíží práci slídiče,ale jen v některých aspektech.Dá se říci ,že tak jako je ohař specialista na polní práce je retrívr specialista na přinášení v různých pracovních podmínkách.Jejich doménou je dohledání a přinešení a to jak srstnaté tak i pernaté zvěře,čili práce retrívra probíhá převážně v krytinách,rákosinách a na vodě samotné.

Retrívr by měl pracovat s polovysokým nosem,chutově prohledávat krytinu a snažit se nalézt zvěř k přinešení,tuto by měl přinášet jemně tak ,aby ji nepoškodil,tedy mluvíme tu o měkké mordě /jemný stisk /,další z věcí které jsou typické pro retrívry je takzvanný   Marking:neboli pamět k aportu,retrívr by si měl pamatovat místo dopadu zhaslé zvěře a tu po vypuštění neomylně dohledat a přinést.

  1. Proč jsou vhodní i pro práci ve vodě? Kterým plemenům jde nejlépe?

Není to úplně tak ,že by retrívři byli specialisté na vodní práce,toto se přisuzuje všem zástupcům a pramení to z používání labradorů,ti byli používáni v kanadě,i když jejich předkové jsou z Anglie, a zase se tam zpětně rozšířili,to samé se týká i česepíků,obě tato plemena se utvrdila v nové vlasti kam si je přivezli osadníci a byla zde používána převážně při práci na vodě a ve ztížených podmínkách.Proto kvalita srsti a její typ hraje velkou roli.Poslední z tria „“ američanů „“nova scotia,byla též používána pro práci ve vodě ,ale primárně k lovu kachen i když pro nás netypickým způsobem.Rozdíly mezi retrívry při práci na vodě nejsou nijak výrazné,to co jsme si řekli je historické určení,ovšem dnes je to již trošku jinak.Nejtypičtější zástupce je Zlatý retrívr,pravý angličan také určený pro práci v těžším terénu,má typickou dlouhou zlatou srst i když dnes výstavní trendy přinesli do jejich chovu i barvu krémovou ,která je dnes velmi žádaná a typický zlatý pejsek se vidí málokdy.Zlaták je asi z retrívrů nejuniverzálnější,jde mu všechno co se od retrívra vyžaduje.

  1. Jaké typické vlastnosti předurčují retrívry pro jejich práci? (povaha, stavba těla, osrstění atd.)

 

V předchozích kapitolách jsme si řekli o tom ,že retrívři jsou pejsci do těžšího pracovního terénu,tomu odpovídá i jejich srst,každé plemeno jimá typickou.K tomu se také váže stavba těla,všichni zástupci těchto plemen jsou spíše pevnější kostry a svalnatého těla. Labík je krátkosrstý ,ale ne jako ohař ale jako ovčák ,čili s bohatou podsadou aby nám neprovlhnul a nebyla mu při práci zima,zvyšuje to jeho pracovní odolnost,Zlaták je dlouhosrstý a také má bohatou srst s podsadou,Flat je také dlouhosrstý,Curly je kudrnatý,srst šejkspíka je spíše zvlněná a nova scotia je dlouhosrstá ,ale jinak než třeba zlaták.Všichni pejsci mají jedno společné a to je srst ,která jim zaručuje nepromokavost,následně jim není zima a tudíž milují vodu,tam kde jiní pejsci se klepou zimou,retrívr si užívá,,,.

  1. Jakým způsobem se cvičí?

O výcviku retrívrů toho bylo již mnoho napsáno a velmi se spekuluje o systému přípravy.Pokusím se tedy vlastními slovy ,nerad bych opisoval od některého autora.Rozhodně již neplatí co velmi propaguje a to je vrozený aport,zdaleka neplatí ,že co retrívr to aporter,tito pejskové aby dosáhli pracovních a soutěžních úspěchů musí projít pečlivou přípravou stejně jako ohař,jen je rozdíl v zaměření jejich přípravy a na rozdíl od ohařů se s nimi pracuje daleko příjemněji,vychází to z jejich povahového založení,daleko raději spolupracují s vůdcem .S jejich chovem se preferuje   výrazná spolupráce s vůdcem,k tomu navazují vrcholové akce retrívrů Working testy,kde se prověřuje ochota spolupráce s vůdcem a perfektní aporty za různých ztížených podmínek.Platí zde ,že se nedá říci - cvičí se dobře nebo špatně,je to spíše o jedinci,a člověku který si retrívra pořídí a co od něj očekává,ovšem jsou to pejsci velmi vhodní do rodiny ,nebo pro začátečníka sportovního kynologa.

  1. Jaké aktivity retrívry nejvíc baví?

Retrívra baví vše čemu se s ním věnujete,pracuje při soutěžích Agility,na loveckém výcviku i na working testech.Záleží jen na majitelích čemu se chtějí  věnovat a co se jim líbí,retrívr se přizpůsobí a v tom tkví jeho obliba a univerzálnost.Samozřejmně nejvice ho baví lovecký výcvik tam se vraci ke kořenům,náš zkušební řád pro retrívry je poměrně bohatě rozpracován a nabízí širokou paletu vyžití pro chtivého pejska a nadšeného majitele.Víme ,že ne všichni máme možnost přístupu do honitby,ale chceme s pejskem pracovat a k tomu máme Working testy,je specializovaná sportovní soutěž pro retrívry,která má svůj původ v Anglii  a potřebujeme k nim pouze chut něco dělat a damika,což je výcviková pomůcka k aportu speciálně pro retrívry. U nás existují dva kluby ,které se zabývají chovem a výcvikem retrívrů,a to Klub chovatelů loveckých slídičů,který preferuje lovecký výcvik a Retrevier klub který preferuje spíše workigy,záleží tedy na majitelích co si zvolí.

 

 

Z historie...

Skupina retrívrů, tedy přinašečů kořisti, se z prapředků dnešních loveckých psů začala vydělovat až poměrně pozdě, jako poslední z ostatních pomocníků myslivců. Jejich „vznik“ souvisí s vývojem loveckých zbraní a se změnou způsobu lovu v 19. století. Tehdy se střelné zbraně natolik zdokonalily, že byly nejen přesnější, ale i rychlejší. Vznikla tak poptávka po psech, kteří by dokázali ulovenou zvěř rychle dohledat a přinést.

 

 

BOX: Hlavní plemena retrívrů

  • labradorský retrívr
  • zlatý retrívr
  • kudrnatý (curly coated) retrívr
  • flat coated retrívr
  • chesapeake bay retrívr
  • nova scotia duck tolling retrívr

 

BOX 2: Čím vynikají

jsou odolní vůči nepříznivým klimatickým podmínkám, mají klidnou a snášenlivou povahu, jsou přítulní, snadno cvičitelní a ovladatelní. Dokážou si zapamatovat i několik míst, kam střelená zvířata dopadla, a poté je přinést.

 

 

 

BOX 3: Někteří zástupci retrívrů

 

Labradorský retrívr

jako lovecký pes je vhodný k práci ve vodě, na poli i v lese. Má skvělý čich – uplatňuje se i jako pracovní pes, hledač drog. Je bezkonkurenční jako asistenční a vodicí pes pro hendikepované a má velký talent pro canisterapii. Je mírný, klidný a přátelský, prostě ideální společník. Patří mezi nejoblíbenější plemena.

 

Zlatý retrívr

Přestože je především specialistou na přinášení, jeho využití je všestranné. Je nejen skvělý lovecký pomocník, ale i přítulný a milý rodinný kamarád a podobně jako labrador je vhodný jako asistenční a vodicí pes.

 

Kudrnatý retrívr

Není tak známý jako labrador nebo „zlaťák“, patří však k nejstarším ze skupiny retrívrů. Curly coated retrívr měl být původně specialistou na vodní práce, takže vznikl pravděpodobně křížením i s irským či anglickým vodním španělem nebo s pudlem. Je to vytrvalý a neúnavný pes, dobrý plavec, stále připravený pracovat. Vyniká přátelskou a sebejistou povahou.

 

Chesapeake bay retrívr

Zátoka Chesapeake je výběžkem Atlantiku do státu Maryland. Místní retrívr je ryze americkým plemenem, přesto má kořeny v Anglii. Je to skvělý pracant na zemi i ve vodě, vynikající lovec a také společenský a dobře ovladatelný rodinný pes. Je veselý, inteligentní a ostražitý. Díky srsti, která nezadržuje vodu, je schopen aportovat i v ledové vodě.

 

Nova scotia duck tolling retrívr

Kanadské lovecké plemeno, jehož jméno v sobě skrývá jak název ostrovní provincie Nova Scotia, odkud pochází, tak i pracovní zaměření – lákání čili vábení („toll in“) vodních ptáků a jejich přinášení. Zkráceně se mu říká také „toller“. Svým vzhledem trochu připomíná slídiče – je to středně velký pes s rezavě zbarvenou srstí a bílými znaky. Je dobrý plavec, houževnatý aportér, hbitý, hravý, inteligentní a snadno cvičitelný.


TOPlist